Aktuálně
Státu jsme zachránili přes 30 miliard. Útoky na něj i na nás jsou nespravedlivé, říká Karel Muzikář
Karel Muzikář, řídící partner advokátní kanceláře Skils, dříve Weil, Gotshal & Manges, popisuje v exkluzivním rozhovoru pro INFO.CZ svou práci pro stát i soukromé firmy a odmítá, že by byl tím, kdo vymyslel protikoronavirová opatření ministerstva zdravotnictví, jak by se mohlo zdát z některých zpráv. „Za posledních 10 až 15 let má naše kancelář tržby kolem půl miliardy ročně, za loňský rok to bylo 450 milionů. Práce pro stát tak u nás určitě není dominantní. Přičemž ta miliarda, na kterou se ptáte, byla sečtena ze zakázek někdy od roku 2006 a dle statistik tato částka nijak nevybočuje z čísel, kterými se chlubí naši konkurenti. Navíc mi uniká, krom touhy tímto číslem šokovat, co je na tom relevantního,“ argumentuje v rozhovoru Muzikář a přidává, že jen při obraně ve sporech zachránili státu přes 30 miliard korun.
Co říkáte na to, co se teď o vás píše? Třeba že jste pracovali na veřejných zakázkách za více než miliardu korun?
No tak pokud někdo chválí naše úspěchy a výjimečné schopnosti našich právníků, tak bych asi měl být potěšen, ne? Jenže ono to asi takto nebylo myšleno, jinak by tam kromě nákladů na právníky taky mělo být, co jsme za to udělali – což třeba jen ve sporné agendě je přes 30 miliard korun zachráněných pro stát. Jinak já jsem se o sobě dozvěděl v médiích už tolik zajímavých věcí, až mi z toho jde hlava kolem.
Když děláte skoro 30 let advokacii a prožil jste 27 let v komunismu, nic vás už nepřekvapí. Někdy je to ale jako ze špatné detektivky. Mně v roce 1988 na příkaz StB vyhodili na hodinu z práce, já dostával doporučené dopisy z Mírova od vraha odsouzeného na doživotí, že si mám dát pozor na to, co dělám, a že bych si měl k němu do věznice zajet poslechnout, co se na mě a na advokátní kancelář chystá. A před pár lety se mně kvůli naší práci pro České dráhy snažili kriminalizovat zkorumpovaní policajti na základě zfalšovaných dokumentů. To už je jiný kalibr, a proto se některým článkům, které dnes vycházejí, musím zasmát.
Ale pokud se vrátíme k těm úspěchům v advokacii, na rozdíl třeba od medicíny nebo sportu jsou mnohem obtížněji měřitelné. Zřetelně je to však vidět ve sporné agendě. Naše advokátní kancelář za ta dlouhá léta zachránila klientům, soukromým i státním, finanční prostředky v řádech desítek miliard. A pokud jde čistě o stát, tak tam jsme různým organizačním složkám státu v soudních sporech a mezinárodních arbitrážích zachránili přes 30 miliard korun. Práce pro stát je významná, ale za všechny roky u nás nikdy nepřevažovala. Zde jsme na sebe ale vzali širší omezení, než jen jaké nám ukládají etické advokátní předpisy, takže třeba v mezinárodních arbitrážích a soudních sporech nezastupujeme žádné subjekty proti státu. Přišlo by nám nefér používat to detailní know-how, které jsme při vyhraných sporech pro stát za ty desítky let získali, proti vlastnímu klientovi, byť ve zcela nesouvisejících věcech.
Ale nechci se teď chlubit cizím peřím, já osobně u nás mezinárodní arbitráže nedělám. Ta pochvala patří kolegyni Karolíně Horákové, která je naprostou špičkou v této oblasti a ta dlouhá řada výher pro stát i soukromé firmy, to je úžasný výsledek, který je za ní, a tedy za naší advokátní kanceláří, zřetelně vidět. Čistě pro ilustraci zmíním dvě klíčové kauzy – mezinárodní arbitráž o padlou Union banku, kde zahraniční investor požadoval po státu šest miliard korun, a prohrál. A mezinárodní arbitráže o solární investice o stovky milionů. Ty ještě nejsou úplně u konce, ale již šest ze sedmi jsme pro stát vyhráli. Tohle můžete položit na stůl jako bernou minci, vyhrál, nebo prohrál. My vyhráli. Ostatní jsou báchorky.
Ta miliarda je skutečností?
Za posledních 10 až 15 let má naše kancelář tržby kolem půl miliardy ročně, za loňský rok to bylo 450 milionů. Práce pro stát tak u nás určitě není dominantní. Přičemž ta miliarda, na kterou se ptáte, byla sečtena ze zakázek někdy od roku 2006 a dle statistik tato částka nijak nevybočuje z čísel, kterými se chlubí naši konkurenti. Navíc mi uniká, krom touhy tímto číslem šokovat, co je na tom relevantního? Je to stejné, jako bychom se podivovali, že nějaká stavební firma získala za mnoho let od státu třeba 100 nebo 200 miliard. Překvapí to někoho? Asi ne. Prostě staví budovy, dálnice nebo mosty, advokáti zase vyhrávají spory. Jediným měřítkem je přínos pro stát. A ten je u nás naprosto zřejmý.
Říkáte, že jste státu zachránili 30 miliard. Z jakých sporů? Podle informací, které mám k dispozici, šlo patrně často o oblast dopravy a konkrétně o Ředitelství silnic a dálnic (ŘSD)…
Tak dva zásadní úspěchy v oblasti mezinárodních arbitráží jsem už před chvílí zmínil. A máte pravdu, ŘSD je jeden z velkých klientů, pro kterého pracujeme, jde například o spory o zvlněnou dálnici D47. Těch sporů je tam mnoho a táhnou se dlouhé roky. U sporů s D47 jsme už pro ŘSD vyhráli přes 350 milionů, u dalších sporů ŘSD přes 100 milionů. Nicméně zdaleka největší úspěch se ale týká ministerstva zemědělství a státního podniku Povodí Odry, což byl spor, který jsme převzali jako prvoinstančně prohraný a dokázali jsme jej během několika let zvrátit. Původně to přitom vypadalo, že stát bude muset celou škodu zaplatit, přičemž celková částka se vyšplhala až na neuvěřitelných 16 miliard. Nakonec jsme ale slavili úspěch a stát nezaplatil ani korunu. Myslím, že to byl dokonce největší spor rozhodovaný soudem v historii ČR a jsem na toto vítězství samozřejmě hrdý.
Další zásadní vítězství pro ministerstvo dopravy bylo celkem osm sporů o splavnost Labe, kde rejdaři po státu chtěli asi 2,5 miliardy. Všechny jsme vyhráli. Ale bylo to hodně osobní a nepříjemné, různí lobbisti tlačili na mnohé ministry, že to je prohrané a že to advokáti jen účelově protahují, aby na tom „točili hodiny“. A že když se stát s nimi narovná a dá jim aspoň 200 milionů, že žaloby stáhnou. Mluvil jsem o tom tenkrát s několika ministry, včetně Gustava Slamečky a zemřelého Eduarda Janoty. Vysvětlili jsme jim, že ty nároky jsou zcela bez relevantního základu a že věříme, že vyhrajeme. Což se stalo, ale samozřejmě bez jejich podpory a důvěry bychom to nedokázali. A je mi líto, že se ministr Janota toho vítězství nedožil.
Nicméně třeba pan Patrik z Dětí země byl v daném článku ke kvalitě vaší práce hodně kritický…
Ano, to jsem zaznamenal a řeknu k tomu jediné – při zastupování ministerstva dopravy jsme proti Dětem země vyhráli všechny spory, myslím, že byly nejméně tři, všechny o stavební povolení na dálnici D8 do Drážďan. Kdyby nebylo nás, po této dálnici by se jezdilo mnohem později. Je zajímavé, že při své kritice pan Patrik na tento „malý detail“, tedy že s námi všechno prohrál, pozapomněl. Takové a podobné kritiky se na nás valí z různých stran, jak ale vidíte, povětšinou tak jde jen o kyselé hrozny těch, které s námi spory prohráli, nebo o konkurenční boj.
Jak je to s vaší cenou? I na to se teď poukazuje, prý je nestandardně vysoká.
No tak při termínu „standardní cena“ se musím smát, cena u právníka totiž odpovídá kvalitě jeho mozku. A už jste někdy slyšel o „standardním“ mozku? Cena u všech našich zakázek byla vysoutěžená v souladu se zákonem. Mnozí advokáti tvrdí, že je problematické pro stát pracovat, protože v některých případech jej nezajímá efektivita, ale vybírá si podle nejnižší ceny. Mají pravdu, ale není tomu tak vždy. Na každou práci je potřeba dívat se z pohledu výsledku a výkonu. Všude, i u práce pro stát, platí, že za málo peněz, málo muziky. Že někdo bude za malé peníze odvádět špičkové výkony je nereálné, tak kapitalismus nefunguje. A já v kapitalismus volného trhu věřím. Každý, i stát, když je stát napaden, by měl mít možnost rozhodnout si, že si právníky vybere podle kvality a zkušeností, nejen podle ceny. A tahle správná logika se už projevila i legislativně – v návaznosti na direktivu EU došlo ke změně i u nás a sporná agenda již nespadá pod zákon o veřejných zakázkách.
Místopředseda České advokátní komory Robert Němec nedávno pro INFO.CZ uvedl, že cena právních služeb je v České republice mimořádně nízká, a tak jím řízená kancelář PRK Partners nechystá kvůli koronakrizi paušální slevy. Vidíte to stejně?
Velmi podobně. Kam bychom se za chvíli dostali? Cena hodiny práce kvalifikovaného právníka se přibližuje na úroveň ceny hodiny práce člověka zcela nekvalifikovaného, někdy je i nižší. Copak dává smysl, aby si montér v autoservisu za přezutí kol účtoval za hodinu víc než advokát? Proč by měly ve Velké Británii v USA růst každý rok hodinové sazby advokátů mezi třemi až 10 procenty a ve střední a východní Evropě by měly naopak klesat? Jsme snad horší právníci, méně vzdělaní? Ne, není to pravda. Ano, trh je samozřejmě menší a nedělají se tu ty objemově největší transakce. Není však logické, aby v krizi všichni zlevňovali.
Jak ovlivní koronakrize vás?
Velmi důležité je složení klientů. Na advokacii se nelze dívat jako na homogenní celek. Kanceláře, které měly dominantní klientelu v gastroprůmyslu, cestovním ruchu či v letecké dopravě, mohou mít velké problémy. Naopak firmy, které pracují především v litigaci nebo pro oblast IT či energetiky, to pocítit nemusí. Neznáme ale další vývoj, všichni uvidíme až v říjnu a listopadu, jak hluboké mají propady ekonomiky dopady. Věřím, že naše skladbu klientů nám umožní tuto krizi překonat a dál se rozvíjet.
Některé kanceláře už mluví o tom, že musí propouštět a snižovat odměny i mzdy. Vy ne?
Jak už jsem před chvílí říkal, nikdo teď nedokáže odhadnout, jaký bude dopad do ekonomiky. Kapitálově jsme poměrně silná kancelář a věříme, že situaci ustojíme bez propouštění. Práce máme zatím dost, a i díky spolupráci s naší bývalou centrálou Weil, Gotshal & Manges i v této době pracujeme na velkých přeshraničních transakcích. Činíme ale opatření tak, abychom i v případě dlouhodobých ekonomických dopadů krize byli schopni plně fungovat a nemuseli nikoho propustit.
Desítky let jste v přímém kontaktu s americkou kanceláří a tamějším prostředím. Jak vnímáte jejich koronavirovou situaci a opatření, která v USA činí?
Televizní zprávy z New Yorku byly dost děsivé, nicméně New York není Amerika. Z pohledu celé, 300milionové Ameriky je koronavirus stejný problém jako všude jinde v Evropě. Dramaticky tam v krátké době vyskočila nezaměstnanost, ale je to optický rozdíl způsobený právní úpravou, neboť lidi tam z práce mohou propustit během 14 dnů, což asi nikde v Evropě nejde. Nemyslím si, že ten vývoj bude dramaticky odlišný. U amerických kanceláří, s nimiž spolupracujeme, se mi však nezdá, že by došlo k jakémukoliv zpomalení, naopak transakce fungují dál. Ale samozřejmě i tam se naučili pracovat z domova.
Pokud jde o opatření v České republice, spekuluje se o vaší roli. Z některých mediálních zpráv se téměř zdá, jako byste celou koronavirovou legislativu řídil. Jaká je skutečnost?
Jako tak často u mediálních spekulací je realita úplně jiná a poměrně banální – nabídli jsme bezplatnou pomoc státu v tíživé krizové situaci, kdy na něj začaly napadat žaloby za přijatá opatření. Neúčastnili jsme se žádných rozhodovacích procesů. Jen jsme státu nabídli, že opatření, která přijal, budeme bránit u soudu. Naše kancelář má dlouhou historii v poskytování bezplatných, tedy pro bono služeb a já osobně jsem byl 20 let externím poradcem legislativního odboru Kanceláře prezidenta republiky za Václava Havla a Václava Klause. Vždy jsme tuto pro bono práci považovali za čest a za projev úcty ke státu.
Je to totiž mnohem širší vnímání, protože nejde jen o právní pomoc vládě, ale státu jako instituci. Vlády přicházejí a odcházejí, ale stát zůstává. Stát je pro mě – a jsem hrdý na to, že tato filozofie se uchytila i v kanceláři – nezpochybnitelnou hodnotou, ale ne úplně samozřejmou skutečností. Do 27 let jsem žil v komunistickém státě, s nímž jsme se ale neztotožňovali, považovali jsme jej za stát cizí a perzekuující. Dnes ale žijeme v naprosto svobodném státě, a proto mi přijde až šokující, jaká je vůči státu nenávist. Ale vždyť to je náš stát, o kterém snily a za který bojovaly generace našich předků.
Stát určitě nedělá všechno dobře, ale právě proto si zaslouží naši pomoc, ne soustavné odsudky, podezírání a kritiku. Je přirozené, že bychom státu a vládě nikdy nenabídli pomoc, pokud bychom se neztotožňovali s věcmi, které stát učinil. Domníváme se, že stát postupoval dobře. Reagoval na krizovou situaci takových rozměrů, kterou za desítky let neřešil nikdo na světě, kterou nikdo neznal a jejíž dopady nešlo vůbec odhadnout. A stát reagoval rychle, snažil se ochránit životy svých občanů. Je ke škodě nás všech, že společnost je tak rozdělená, že se nikomu nepřizná zásluha za nic dobrého.
Nejde ale spíše o to, že se vláda možná snažila udělat kličku a pokusila se vyhnout náhradám škody podle krizového zákona?
Neumím se k tomu vyjádřit, protože o tom nic nevím. Jsme zase u těch spekulací a podezírání. Já si myslím, že stát v danou chvíli hledal cestu, jak právně reagovat co je nejpřiléhavěji. S prvním rozhodnutím Městského soudu v Praze se tudíž neztotožňuji. Pokud zákon přímo zmocňuje ministerstvo zdravotnictví vydávat příslušná opatření a ministerstvo je vydávalo, jde jen o interpretační věc. Dává se tomu silný emotivní náboj, že někdo někoho chtěl poškodit, a proto nastavil ta opatření, jak je nastavil. Dá se samozřejmě spekulovat o všem, ale dopředu něčí konání označit za prvoplánové zlo a takto s tím pracovat, to je podle mne špatné.
Popisoval jste svůj vztah ke státu. Právě proto jste mu nabídl tuto službu bezplatně?
Z mých odpovědí asi už cítíte, že je to přesně tak. Vůbec jsem nepochopil, proč je naše práce pro stát zpochybňována. Každý děláme a dáváme tolik, kolik můžeme. Někdo šije roušky, někdo vaří a rozváží jídlo, někdo píše smlouvy. A nemusíme to roztrubovat. Ale možná se teď hodí, abych zmínil také náš nadační fond Skils, jehož prostřednictvím se snažíme pomáhat jednotlivým lidem, kteří se dostali do svízelných a mnohdy neřešitelných situací právě tam, kde to stát pomoct vždy nedokáže – hendikepovaným dětem, matkám-samoživitelkám, které tyto děti vychovávají často v zoufale těžkých podmínkách, starým osamělým lidem, ale i domovům a hospicům. Snažíme se to dělat velmi diskrétně a nevyužíváme toho marketingově. Dnes a v těchto souvislostech mi ale přišlo správné to zmínit.
A proč bychom ale také nemohli v těžkých dobách pandemické krize světových rozměrů pomoci státu? Stát tak nemusel na právníky vynaložit vůbec nic a může dát ušetřené peníze těm, kteří je skutečně potřebují, stejně jich nebude dost pro všechny. Mnozí stát berou jako samozřejmost, ale samozřejmé to vůbec není. Kolik národů se rozplynulo, asimilovalo v jiných státních celcích. Ne, nemají ho všichni, takoví Lužičtí Srbové by mohli vyprávět! Strašně mi chybí ten rašínovský étos. Ve své kanceláři mám jeho fotografii a často přemýšlím, jak by vnímal dnešní útoky na stát. Má odpověď je jasná, pojďme pro stát něco udělat, pojďme pomoci tam, kde můžeme. Sami, ze své vůle, ze svého přesvědčení, že je to správné. A to byla filozofie, proč jsme státu chtěli pomoci i my – protože ty útoky na stát nám v dané situaci totiž přišly strašně nespravedlivé.
Jan Januš, INFO.CZ
