Aktuálně

Lidové noviny: Šance uspět proti Česku se snižuje

Česká republika vyhrála další čtyři solární arbitráže o stovky milionů korun. „Pravděpodobnost dalších žalob se tím snížila na minimum,“ říká v rozhovoru pro LN Karolína Horáková, advokátka a partnerka advokátní kanceláře Skils.

V květnu vydal Rozhodčí tribunál čtyři nálezy ve věci čtyř různých investorů, kteří žalovali Česko kvůli změně právní úpravy podpory fotovoltaických elektráren. Z čeho spory pramenily?

Všichni si stěžovali na změnu právní úpravy podpory fotovoltaických elektráren provedenou koncem roku 2010, jež zavedla odvod z elektřiny vyrobené ze solárního záření, změnila pravidla odepisování a eliminovala tehdy na solární projekty aplikovatelné daňové prázdniny. Změny zachovaly ziskovost investorů, ale byla menší než před změnou zákona. Z toho pramenilo všech sedm sporů. V květnu byly rozhodnuty čtyři poslední spory. Bilance je taková, že v šesti sporech stát s konečnou platností legislativní změny obhájil. Jeden spor ještě běží.

Proč jsou rozhodnutí klíčová i do budoucna?

Když byly změny prováděny, čekalo se, že sporů může být násobně více. Takže to, že Česká republika v těchto prvních sporech uspěla, je klíčové i proto, že se pravděpodobnost úspěšnosti dalších případných žalob a tím i pravděpodobnost jejich podání významně snižuje. A to je úspěch.

Jak se argumentuje ve prospěch toho, že byly legislativní změny oprávněné?

Argumentovali jsme tím, že existoval rozumný legitimní cíl, jež byl změnou legislativy sledován, a bylo přitom přihlédnuto k postavení všech dotčených, tedy i investorů. V tomto případě byl důvodem zásahu státu exponenciální nárůst instalovaného výkonu fotovoltaických elektráren, což způsobila naddimenzovaná podpora poskytovaná v roce 2010 a částečně v roce 2009. Stanovování výše podpory totiž vycházelo z historických dat – Energetický regulační úřad (ERÚ) se v podstatě díval na rok stará data, a navíc byl omezen maximálním dovoleným meziročním poklesem podpory. Současně tehdy zcela neočekávaně a rychle klesly ceny základní technologie – solárních panelů. To vytvořilo situaci, kdy podpora, počítaná na historických drahých investicích do solárních panelů, byla najednou velice vysoká. A spousta investorů na tom postavila svůj byznys plán. Stát se tak snažil tuto anomálii odstranit legislativní změnou – zavedením solárního odvodu. Zároveň, když se počítala výše solárního odvodu, ERÚ kladl důraz na to, aby byla zachována taková návratnost, se kterou počítal v předchozích letech. Zachování nižší, ale přesto rozumné míry návratnosti investic do fotovoltaiky se nakonec ukázalo jako nesmírně důležité.

O jak vysoké částky byly spory vedeny?

V těchto posledních sporech to byly stovky milionů korun. Celkově šlo o více než tři miliardy. Souvisí to s fragmentací sektoru jako takového. Částka, jež byla žalována, byl rozdíl v inkasu solárního odvodu před a po provedení legislativní změny. Za hlavní přínos sedmi řízení považuji, že stejných investic byla řada a řada investorů byla v podobné pozici. To, že Česko vytvořilo šest precedentů, kdy různě složené tribunály dovodily, že opatření bylo v pořádku, je stejně důležité jako to, o kolik peněz v těch sporech šlo.

Nedávno byl zveřejněn žebříček, jenž celosvětově porovnává, jaké země jsou nejčastěji žalované na základě dohod o ochraně a podpoře investic. Česko je na čtvrtém místě, před námi je Argentina, Venezuela a Španělsko. Jak si to vysvětlujete?

Je tam asi souběh více důvodů, ale jeden je zajímavý a ne tak často zmiňovaný. Rozhodčí řízení obecně je důvěrné. Informace o tom, kolik řízení ročně napadá nebo jak byla rozhodnuta, je pouze přibližná. Když doběhne nějaké řízení do konce, vydá se nález a obě strany se zveřejněním nevysloví souhlas, tak pokud nemají účastníci jinak stanovenou povinnost o věci informovat – třeba z důvodu kotace na burze – zůstane informace utajená. Státy by obecně měly o rozhodčích řízeních informovat už z toho důvodu, že to má možné dopady do státního rozpočtu. Zdaleka ne všechny to ale dělají. Česko to dělá.

Takže jsme na špici žebříčku, protože informace o řízeních oproti jiným státům zveřejňujeme?

Je to možné. Náš stát je nadstandardně otevřený ohledně toho, jaké žaloby proti němu byly podány, i ohledně výsledků řízení. Stát zveřejnil všechny případy, ve kterých byl žalován, i jak to dopadlo. Moc států to nedělá. Naše další specifikum je, že řada tuzemských investorů než investuje v tuzemsku, založí si firmu, přes kterou investici do ČR převede, a to v jurisdikci, kterou považují za výhodnou pro případný budoucí spor o ochraně investic. Celá řada sporů vedených proti Česku jsou vlastně Češi, kteří jsou „schováni“ za korporátní entitu historicky typicky z Kypru, Nizozemska nebo Velké Británie. Většina dohod je nastavena tak, že nerozlišují mezi tím, kdo je ultimátním vlastníkem nebo odkud peníze ve skutečnosti přišly.

Je dobře, že je Česká republika takto otevřená?

Docela tomu fandím. Myslím, že žebříček nemá úplně význam, když víme, že řada zemí potřebné informace neposkytuje. Česká otevřenost je dobrá věc, a to z hlediska pohledu na veřejnou správu jako takovou. Je to možná klišé, ale postavit se i ke sporné agendě transparentně není na škodu. Podává to informaci o tom, že ministerstvo financí má stálý specializovaný tým, nyní vedený náměstkem ministra Ondřejem Landou, jenž se těmto řízením věnuje. Potencionální žalobci tak vědí už dopředu, že mají proti sobě organizovaného protivníka, který ví, co dělá, má značné zkušenosti a v drtivé většině případů byl úspěšný. Ministerstvo financí má obecně v problematice těchto řízení unikátní know-how i v tom, jak se mu daří propojovat práci vlastního interního týmu s pomocí externích právních zástupců.

V posledních letech se spory ohledně fotovoltaiky valily na různé členské státy EU. Jak se bude tato oblast vyvíjet?

Evergreenem posledních let byly v této oblasti politické snahy koordinované Evropskou komisí zbavit se bilaterálních dohod o ochraně investic mezi členskými státy EU. Evropská komise se přitom na věc dívá z pozice států, tedy žalovaných. Jednotlivá řízení a tribunály v nich rozhodující jsou do značné míry na sobě nezávislé. Vedlo to v minulosti k určité nekonsistentnosti rozhodování.

Jak daleko jsou snahy členských států EU zbavit se těchto bilaterálních dohod?

Za poslední dva roky věc pokročila. Kulminací bylo v roce 2018 rozhodnutí Soudního dvora EU o předběžné otázce, která se týkala samotné možnosti vést rozhodčí řízení o těchto typech sporů. Šlo o kauzu Achmea proti Slovenské republice. Byl to spor mezi nizozemskou pojišťovnou a Slovenskou republikou podle československo-nizozemské dohody o ochraně investic z 90. let. Soudní dvůr EU v rozsudku dovodil, že řešit spory z bilaterálních dohod o ochraně investic na základě v nich sjednaných rozhodčích doložek – tedy v rozhodčím řízení před mezinárodním tribunálem – odporuje evropskému právu. Toto snažení tak podle mého názoru nakonec vyústí v to, že v rámci EU tento typ sporů nebude možný vůbec. Nicméně stále zůstane možný ve věcech investic investorů ze zemí mimo EU.

Kateřina Kolářová, Lidové noviny, Foto: Dan Materna, MAFRA